My thoughts

Tenhle článek bych chtěla věnovat lidem,který opravdu miluju. Nemyslím tím partnerskou lásku,ale tu přátelskou a nebo rodinnou. Když už jsme u toho slova MILOVAT .. co si pod tím představíte vy? Lidi jdoucí po městě a držící se za ruce? Protože tohle je jedna malá mušle v moři zabírající pojem tohodle slova. Já totiž můžu z celého srdce říct,že miluju hudbu,tanec a taky tu skvělou atmosféru fanoušků na fotbale. Vánoční ozdoby, pomerančový čaj, bílou čokoládu a moje PŘÁTELÉ. Nemyslím tím ty, se kterými občas zajdu ven, pokecám a možná u nich i přespím. Ale ty co mě vyslechnou a já cítím,že mi rozumí. Mohla bych se přeci svěřit i 6leté holčičce ,ale v duši budu furt plná tich puberťáckých starostí. Jsem ten typ člověka ,který  musí mít u kamaráda  aspon 80% chápavost. Možná proto miluju právě ty co jsou na tom vlastně podobně. Lidičky moje, kolikrát bych za vás dala i ruku do ohně. Achjo,tohle je tak stereotypní věta. Že přestala mít i význam . Přála bych všem mít kolem sebe lidi

                              Po měsící nepravidelných nálad,jsem přišla na jednu věc . A to je ta, že pokud máte kdekoliv super kolektiv jde všechno  líp. Jak jsem už psala, nastoupila jsem na novou školu. Nový lidi, nový učení, vlastně nový všechno.  Bála jsem se toho víc ,než můžu dát najevo. Ale stal se zázrak. Po základní škole,plný stresu a nenávisti k určitým lidem, jsem nastoupila snad do toho nejlepšího kolektivu lidí, co jsem si mohla přát.                                     Zjistila jsem ,že i přesto,že je ta škola těžká víc,než jsem předpokládala,mám velkou motivaci a to právě je. Než mi tohle všechno docházelo,měla jsem kolem sebe moc lidí ,kteří mě držely při "smyslech" a nedopustily ,abych jen ze strachu odešla na jinou školu. A ted jsem jim moc vděčná. Sice jsem terpve na začátů,ale doufám že docílím aspoň průměrných známek.                               Ze začátku,jsem si nedokázala připustit ,že  bych na té škole strávila,ještě pár hodin na víc. Ale

Zas a znova. Čas mi hrozně moc utíká. Víc než bych sama chtěla. Nestíhám všechno co chci. Nesoustředím se na věci co mě baví nebo naplňují . Vlastně nedělám nic. Ráno se probudím, jdu do školy a zase můžu jít ze školy domů. Tam mě čekají každodenní povinnosti a občas stihnu jít i ven. Pokud teda mám náladu. Ale to hlavní jsem ztratila. Ztratila jsem ten můj jediný koníček co jsem za svých  15 let měla.  Čím jsem starší, tím víc mi dochází jaký následky to vlastně mělo. A nebudou to jenom ty fyzický. Ta radost z dobré smeče. Skvělýho podání nebo bloku. To prostě už necítím. A tak moc mi to chybí.  Hlavně teda ta kolektivní radost. Kdy jsme na sebe byli všichni hrdý navzájem. Vlastně mi to zaplňilo celej můj volnej čas a ikdyž jsem si občas  stěžovala jak nemůžu s přátely ven , opravdu jsem do poslední chvíle nevěděla jak moc to mám ráda . A ted lituju toho,že jsem někdy měla tu drzost přemýšlet vůbec o tom ,že mě to nebaví ,nebo tak něco.                   Říkejte si co chcete. Kli

Po dnešní zkušenosti v Německu, mi příjde,že bych se tu angličtinu a němčinu opravdu měla naučit . Dokud nemluvíte vy ,je to všechno v pohodě,ale jak příjde řada na vás... to je teprve peklo. V tu chvíli vím,co nastane a žádná smyslu plná věta ze mě určitě nevypadne . Takže, pokud jste na tom špatně jako já doporučuju vám se to fakt učit. Protože když s někým pak mluvíte uprostřed obchodního centra a modlíte se, aby jste nikomu neodkejvali nějakou klientskou spolupráci či smlouvu k tarifu, není ůplně gut.   Ale co si budeme,radši budu vypadat jako totální blbec u kasy nebo v kabince, než abych si neodnesla domů taštičku totálních volovin. Ale třeba dojdu k úspěchu a v budoucnu  z Primarku pojedu už bez toho ,abych se tam bále jet znovu s pocitem,že tam narazím na stejnou pokladní . Protože má němčina obsahuje spíš gesta . A aby nebyli tolik náročný nejradši kejvu hlavou od shora dolů. Jo a abych nezapomněla . Taky ráda děkuju . Ano, danke mi prostě jde

Možná vám to bude připadat  ,že jsem spadla na hlavu,ale stalo se vám někdy ,že jste měli sebevíc krásnej den,ale po tom celým dnu jste prostě najednou padli do neskutečných myšlenek,spíš plného smutku?                                        Dneska jsem měla fakt jeden z těch lepších dnů. Nebyla to žádná maturita,protože do ní mám daleko. Ani novej člen rodiny. Ale prostě jen super den s ještě lepším člověkem. Kdy se prostě akorát prosmějete celý odpoledne až do večera. Kdy je vám prostě jednoduše dobře a na tich pár hodin vypnete. Pak jenom stojíte na tom nádraží a těšíte se na další den ,jenom kvůli těm pár hodinám dobrého pocitu.                                    Ale asi mi to moc dlouho nevydrželo,protože ted sedím u pc a píšu sem. Musím uznat ,že jsem píšu spíš když mám tu špatnou náladu. Sice nevím proč,ale asi mi je pak ve finále o trošku líp. No budu pokračovat,tam kde jsem skončila. Asi mi možná někdo rozumíte. Tyhle chvíle jsou něco jako droga. Tak neskutečně se máte dobře

Často sedím jentak s prázdnou hlavou doma a koukám se po pokoji. Jsem ten typ člověka,co musí mít pokoj takovej jakej je uvnitř. Nevím jestli je to divný,ale mám potřebu tyhle věci vypouštet ven a neustále si je připomínat. Nestane se mi totiž jen jednou ,že se sama v sobě začínám ztrácet a nedokážu si představit,že bych tohle všechno kolem sebe neměla. Mám kolem sebe plakáty  mého oblíbeného fotbalového týmu, fotky přátel , rodiny a veškerý blbůstky co mi připomínají zážitky u kterých jsem se do nekonečna smála.                                      Musím uznat ,že já se směju často a dost lidí mě tak i charakterizuje,ale taková můžu být ,ale i nemusím být pořád. Málo lidí se zamýšlí nad tím,jestli třeba když příjdu domů jsem jednoduše spokojená. Nedá se říct,že bych nebyla doma spokojená,ale často tu prožívám né úplně skvělý chvíle. Když se člověk zaposlouchá do hudby a prostě jen kouká do tmy a v hlavě mu běhají myšlenky jak na běžícím páse, né vždycky je mu do úsměvu. Neříkám,ž

Hi, jsem tu nová,napadlo mě,že pár myšlenek bych ráda vypustila tady. Ať se jedná o mé životní priority nebo jenom o to,že někdo vydal nové album ,chci se o tom s vámi jenom jednoduše podělit .                    Spousta lidí mi říká Lili, sice se tak nejmenuju,ale hrozně se mi to líbí tak proč ne. Začala jsem chodit na školu,kterou jentak jednou zadní určitě nedám. Je to teda konkrétně zdrávka,obor masér. Asi jste si každej prošel tou situací , kdy stojíte před otevřenou budoucností a nějak nevíte jaký dveře otevřete. Sice jsem nastoupila na zdrávku,ale sama ještě nevím,jestli to byla ta správná cesta. Co si budeme, v 15 vědět co chci dělat dalších půl století není úplně reálný. Kort když jsem v pubertě. A ten kdo to nezná, za pár let určitě pozná a chci vám jen říct, že se toho nemusíte bát. Možností v životě budete mít stovky a tahle je jenom jedna z mnoha a tak se nemusíte bát riskovat.