Přeskočit na hlavní obsah

Po dnešní zkušenosti v Německu, mi příjde,že bych se tu angličtinu a němčinu opravdu měla naučit .
Dokud nemluvíte vy ,je to všechno v pohodě,ale jak příjde řada na vás... to je teprve peklo. V tu chvíli vím,co nastane a žádná smyslu plná věta ze mě určitě nevypadne . Takže, pokud jste na tom špatně jako já doporučuju vám se to fakt učit. Protože když s někým pak mluvíte uprostřed obchodního centra a modlíte se, aby jste nikomu neodkejvali nějakou klientskou spolupráci či smlouvu k tarifu, není ůplně gut. 
























 Ale co si budeme,radši budu vypadat jako totální blbec u kasy nebo v kabince, než abych si neodnesla domů taštičku totálních volovin. Ale třeba dojdu k úspěchu a v budoucnu  z Primarku pojedu už bez toho ,abych se tam bále jet znovu s pocitem,že tam narazím na stejnou pokladní . Protože má němčina obsahuje spíš gesta . A aby nebyli tolik náročný nejradši kejvu hlavou od shora dolů. Jo a abych nezapomněla . Taky ráda děkuju . Ano, danke mi prostě jde .A sice jsme obešli ještě dalších milion krámu,ale to nejlepší totiž ještě příjde.  





















No nejsou ty fotky kouzelný? Po tom všem rozhodování, jestli se mi vyplatí halenka za 13euro nebo si radši vezmu tričko za 5 euro a zbytek budu mít za blbosti bylo velmi náročný. A tak proč si neprojít starý Drážďany, že?





                                  
                   Musím uznat,že to bylo příjemnější než jsem sama čekala. Lidi se
fotili  u koní,na schodech, před těmi krásnými domy a celkově všude byla citit ta pohodová atmosféra. Dokonce se tam fotili dvě svatby. Museli to mít moc hezký.
                                                     No a účelem tohohle článku?
Učte se německy a vylezte někdy z toho pokoje ať vidíte taky pár věcí na živo a né jen přes počítač.
              S  láskou Lili.

                                                                                                                                                                       

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Tenhle článek bych chtěla věnovat lidem,který opravdu miluju. Nemyslím tím partnerskou lásku,ale tu přátelskou a nebo rodinnou. Když už jsme u toho slova MILOVAT .. co si pod tím představíte vy? Lidi jdoucí po městě a držící se za ruce? Protože tohle je jedna malá mušle v moři zabírající pojem tohodle slova. Já totiž můžu z celého srdce říct,že miluju hudbu,tanec a taky tu skvělou atmosféru fanoušků na fotbale. Vánoční ozdoby, pomerančový čaj, bílou čokoládu a moje PŘÁTELÉ. Nemyslím tím ty, se kterými občas zajdu ven, pokecám a možná u nich i přespím. Ale ty co mě vyslechnou a já cítím,že mi rozumí. Mohla bych se přeci svěřit i 6leté holčičce ,ale v duši budu furt plná tich puberťáckých starostí. Jsem ten typ člověka ,který  musí mít u kamaráda  aspon 80% chápavost. Možná proto miluju právě ty co jsou na tom vlastně podobně. Lidičky moje, kolikrát bych za vás dala i ruku do ohně. Achjo,tohle je tak stereotypní věta. Že přestala mít i význam . Přála bych všem mít kolem sebe lidi
Zas a znova. Čas mi hrozně moc utíká. Víc než bych sama chtěla. Nestíhám všechno co chci. Nesoustředím se na věci co mě baví nebo naplňují . Vlastně nedělám nic. Ráno se probudím, jdu do školy a zase můžu jít ze školy domů. Tam mě čekají každodenní povinnosti a občas stihnu jít i ven. Pokud teda mám náladu. Ale to hlavní jsem ztratila. Ztratila jsem ten můj jediný koníček co jsem za svých  15 let měla.  Čím jsem starší, tím víc mi dochází jaký následky to vlastně mělo. A nebudou to jenom ty fyzický. Ta radost z dobré smeče. Skvělýho podání nebo bloku. To prostě už necítím. A tak moc mi to chybí.  Hlavně teda ta kolektivní radost. Kdy jsme na sebe byli všichni hrdý navzájem. Vlastně mi to zaplňilo celej můj volnej čas a ikdyž jsem si občas  stěžovala jak nemůžu s přátely ven , opravdu jsem do poslední chvíle nevěděla jak moc to mám ráda . A ted lituju toho,že jsem někdy měla tu drzost přemýšlet vůbec o tom ,že mě to nebaví ,nebo tak něco.                   Říkejte si co chcete. Kli