Zdravím všechny ,kteří si udělali čas si trošku počíst moje myšlenkové pochody.

Mé víkendy jsou ted trošku jiné, než do ted byly. Můžu po 15 letech vytáhnout nožičky z mého rodnného městečka. Je to čerstvá novinka, takže radši ještě zaklepu na zoubky.

Každopádně účel toho proč vám to vlastně píšu je ten, že jsem ted pár víkendů nebyla zavřená v pokoji. Což je pro mě sakra super příležitost nebýt v té trvalé úzkosti a smutku.

 První víkend jsem byla strašně nadšená a ani  jsem se nestihla do úterý probudit z  toho hezkého prožitku. Ale zase jsem se zklamala. Nedošlo mi , že ty stavy jsou vlastně 24/7 a jeden víkend nenahradí celý týden.
Od malinka nás rodiče vedou ke sportu, herectví , zpěvu či tanci. Musím uznat , že každý rodič se vyblbne na svém prvorozeném trošku jinak. Ale vedou nás určitým cílem. Někteří u toho vydrží klidně až do dospělosti , druzí se v tom třeba ani nenajdou . A pak je tu pár lidí ,kteří prostě nemohou. A já jsem jedna z nich. Nechci si stěžovat, ale spíš se vám svěřit ,že ten volný čas zas tak super není.
Máte až moc šancí přemýšlet úplně nad vším, až si sami uděláte v hlavě bordel. Ani netušíte jaký bordel tam mám já.  Projíždíte si sociální sítě, kde vám nonstop vnucují rádoby dokonalost a vy přestáváte na sebe koukat zdravě.

 Trávíte veškerý čas se sluchátky v uších a stejně to končí tím, že vám tam po chvíli hrají ty smutný písničky, který ve vás nevyvolávají super pocit. Jediný co vám zbývá, je si maximálně popovídat s někým přes messenger, ale tam tich lidí taky moc není ,protože
oni narozdíl od vás ten koníček mají.

Dostanete se do fáze znudění a podráždění a kopete svou drzostí akorát kolem sebe. A takhle vypadá můj stereotypní den potom co se dostanu domů. Často se mě lidi nechápavě ptají co mě tak moc žere a posoudila jsem ,že se ptají právě ti co přes ten den mají co dělat. Každopádně jsem strašně štastná , že aspoň ty 2 dny v týdnu netrávím v pokoji a můžu se bavit jako pubeták s přátely. Věřte mi, že kdybych měla být pro co štastná, dám tomu celé srdce .